a n n a

Nad tím, že si pořídím  čtečku , jsem uvažovala už nějaký ten měsíc. Kolikrát jsem ji měla na Alze v košíku a byla rozhodnutá, že si jí objednám. Na poslední chvíli z toho ale vždy sešlo a já si řekla, že takovou věc nepotřebuji. Že kniha papírová se nedá ničím nahradit a že já jako člověk, který si do knih i rád píše a zajímavé stránky si zakládá, není zrovna ten typ, který by měl číst knihy v elektronické podobě. A tak jsem si dál kupovala tlusté bichle, které mi zabíraly půlku místa v batohu, dál jsem je vláčela s sebou a pak si stěžovala na bolavá záda. Kolikrát jsem knihu právě kvůli její velikosti nechala doma a vzala si s sebou jinou, lehčí. A pak, když jsem si koupila mnou tolik vychvalované  Hodiny z olova , které mají asi osm set stran a svou velikostí opravdu nepatří mezi drobečky, jsem si konečně řekla, že je čas si čtečku pořídit. Před samotnou koupí jsem měla možnost si jí osahat . Takovou možnost mimochodem nabízí i pražská knihovna, tudíž pokud nad koupí přemýšlíte, urč

Jako bych měla d éjà vu . Po víc jak roce (vlastně už sama nevím, jak dlouho to je) se znovu pouštím do psaní. Ne že bych nepsala vůbec, to ne. Psaní je stále jednou z věcí, které mi pomáhají uniknout z otupělé každodennosti a mnohdy náročné reality, stále je tím, co mi částečně pomáhá dostat se z nepříjemných duševních stavů. Potřebovala jsem však pauzu ve sdílení svého psaní se světem. Najednou jsem se cítila vyprahlá, jako bych už neměla co sdělit a co víc, ani jsem nechtěla. Už jsem nechtěla své nitro veřejně rozebírat na malé kousky, obracet ho ze všech stran a ještě se bát reakcí, které by v důsledku toho mohly přijít. Tenkrát jsem cítila, že jsem dosáhla jakési hranice, přes kterou už (alespoň pro teď) nešlo jít dál. A tak jsem rok byla offline. Alespoň co se blogového světa týče. Nastaly změny - znovu jsem se přihlásila na vysokou, začala jsem pracovat v IT firmě, nechala za sebou další víc jak roční vztah, začala bydlet s nejlepší kamarádkou (namísto s mužem), začala brát léky