tělu
červen 21 Mé milé tělo. Jsme spolu teď lehce v nesouladu, a já se tak rozhodla napsat ti pár slov. Většinou to pomáhá... Je to pro nás teď náročný čas. Celý minulý rok byl. Strach, stres. Pandemická situace a s ní distanční výuka a homeoffice. Rok a půl nejistoty, přivyknutí izolaci. Návyk na prášky, trávu - žraní v 11 v noci a stále nemáš dost. Výčitky ale přicházejí už ve sprše ještě téhož večera. Jsou neodbytné. Zakulatilo ses, obalilo hmotou. Kdo ti to ale může mít za zlé při tom všem? Jakási ochrana před světem. Před vším, co jsem ti dělala a co víc, před mou zlobou. Nelíbíš se mi. Všude vidím nedokonalost a nepevnost. Nohy se mi najednou nevejdou do starých kalhot, konfekční velikost 32/34 je již dávno minulostí. Každé kilo nahoru beru jako ztrátu sebekontroly. Selhání. Aby toho nebylo málo, tak krom kritiky z mé strany musíš snášet i poznámky druhých - a že jsou možná kolikrát dobře míněné. Takhle ti to sluší. Konečně je z tebe ženská. Anorektická mysl se znovu hlásí ke slovu.