menší splín v době pandemické
Poslední týdny mi přijde, jako by veškerá radost někam vymizela. Dny jsou čím dál tím kratší a mně se (možná i vlivem pandemie) nedaří najít v nich potěšení. Není dne, kdy bych neměla alespoň jednu menší či větší úzkost. Úzkost, jak již víme od Freuda, se od strachu liší tím, že neznáme její příčinu. A jelikož neznát příčinu je mnohem horší než jí znát, uchylujeme se často k tomu hledat její počátky ve všem kolem nás. A samozřejmě i v sobě samých. A tak jsou mé noci vyplněny úvahami nad tím, jak to jen všechno zvládnu. Jak zvládnu neúnavný a neustávající tlak, který se mi zarývá až do morku kostí. Noci jsou vyplněny zmatenými myšlenkami a podivným pocitem. Rána jsou o něco lepší. Příslib nového dne, nového začátku. Před týdnem jsem si ale řekla dost, sebrala všechny své síly a jela na chvíli navštívit mou domovinu. Šumava a teplo domova je lék. Příroda, zima, která zaléza přes límec kabátu až na holou kůži. Anna Karenina na nočním stolku a teplý čaj. Neumím relaxovat. Před pár dny mi b