menší splín v době pandemické

Poslední týdny mi přijde, jako by veškerá radost někam vymizela. Dny jsou čím dál tím kratší a mně se (možná i vlivem pandemie) nedaří najít v nich potěšení. Není dne, kdy bych neměla alespoň jednu menší či větší úzkost. Úzkost, jak již víme od Freuda, se od strachu liší tím, že neznáme její příčinu. A jelikož neznát příčinu je mnohem horší než jí znát, uchylujeme se často k tomu hledat její počátky ve všem kolem nás. A samozřejmě i v sobě samých. A tak jsou mé noci vyplněny úvahami nad tím, jak to jen všechno zvládnu. Jak zvládnu neúnavný a neustávající tlak, který se mi zarývá až do morku kostí. Noci jsou vyplněny zmatenými myšlenkami a podivným pocitem. Rána jsou o něco lepší. Příslib nového dne, nového začátku.

Před týdnem jsem si ale řekla dost, sebrala všechny své síly a jela na chvíli navštívit mou domovinu.

Šumava a teplo domova je lék. Příroda, zima, která zaléza přes límec kabátu až na holou kůži. Anna Karenina na nočním stolku a teplý čaj. Neumím relaxovat. Před pár dny mi bylo řečeno, že nemám v životě řád. Já, která má naplánovaný týden dopředu a bez diáře se neobejde! Pak mi ale došlo, že ten řád mohl být spíš zamýšlen ve smyslu rovnováhy. Rovnováhy mezi prací a relaxem - protože to mi opravdu moc nejde. Ve vzácných chvílích, kdy nemám školu ani práci, ve chvílích, kdy se na chvíli konečně zastavím, mám výčitky. Jsem si jistá, že nejsem sama, kdo tenhle pocit promarněného času zakouší. Najednou jako bych nevěděla co se sebou - množství věcí, které by se daly dělat, je obrovské. Nevím, co si vybrat. Občas přeskakuji od jednoho k druhému, někdy to zas naopak vzdám a nedělám nic. Co to ale je, nedělat nic? Meditovat? Mít prázdnou hlavu? Jen tak ležet? /to opravdu někdo umí?/

Možná bych se měla učit relaxovat od svých kocourů. Ti výčitky ze spánku a odpočinku rozhodně nemají. A ještě k tomu u toho vypadají tak elegantně, jako by na světě nebylo nic důležitějšího! A možná mají pravdu. Sama jsem si už několikrát na vlastní kůži zažila psychické zhroucení z důvodu vyčerpání. Jela jsem nadoraz, lidově řečeno. A opravdu nemám zájem na tom, aby se to teď stalo znovu.

Po dobu pandemie jsem zároveň začala mít trochu problém s tím chodit ven. Od března pracuji víceméně jen z domova, se školou je to od září stejné. Denně trávím u počítače téměř 12 hodin a to na něm opravdu nedělám nic, co bych nemusela. Určitě nejsem jediná, kdo to prožívá takhle. Vyjít ven mi dělá problém, nechce se mi být součástí interakcí, nechci s nikým mluvit, veškeré sociálno mi působí akorát námahu. Mé úzkostné stavy se tímhle stavem jen zhoršily. Poslední dobou se mé kontakty smrskly na dva lidi a dva kocoury. Toť vše.

Zároveň jsem zase člověk, který si v pochmurnu a podobných náladách nelibuje. Trpím jimi, ale rozhodně se v nich nesnažím zůstávat co nejdéle a ještě si z nich udělat pohodlné a teplé místečko. Naopak. Pomalu se snažím o změnu. Jiná antidepresiva, "zdravotní" procházky minimálně jednou denně, omezení sladkostí, pravidelný spací režim a žádná elektronika po desáté hodině. Tak snad bude brzo líp.

Původně jsem své psaní chtěla začít něčím veselejším, pozitivnějším. A to tím spíš, že negativních zpráv kolem sebe v této době máme až až. Ale bohužel. Veřejně tu přiznávám, že věci nejsou růžové ani u mě, ale snažím se. Snažím se v nich hledat alespoň trochu dobrého, abych nezešílela. Pomalu se vracet do kanclu, navazovat opět kontakty. V souvislosti s tím mě napadá, jak to máte vy, extroverti? Já jako introvert jsem si v téhle situaci zpočátku libovala. Práce z domova, neomezeně času na čtení a vlastní činnosti. Najednou nemusely padat žádné výmluvy, najednou stačilo říct COVID a bylo. Sociální interakce se omezily na minimum a mně to zpočátku vyhovovalo. Být ale na opačné straně škály a potřebovat denodenně lidi, tak se asi zblázním hned ze začátku.

Ráda bych vám, moji drazí, na závěr řekla pár povzbudivých slov. Choďte ven, nezavírejte se ve své bublině (na chvíli je to fajn, být v ní ale po dobu několika měsíců je čistý hazard s duševním zdravím), buďte zároveň obezřetní a empatičtí k lidem kolem sebe (protože empatii teď potřebujeme víc než kdy jindy) a mějte se rádi. Jak řekl moudrý Aristoteles - uměřenost a rovnováha, to je jediná cesta k eudaimonii, ke štěstí. A tou rovnováhou myslel hlavně rovnováhu v nás samotných.

Ať je /nám/ brzo líp!