tělu

červen 21

Mé milé tělo.

Jsme spolu teď lehce v nesouladu, a já se tak rozhodla napsat ti pár slov. 

Většinou to pomáhá...

Je to pro nás teď náročný čas. Celý minulý rok byl. Strach, stres. Pandemická situace a s ní distanční výuka a homeoffice. Rok a půl nejistoty, přivyknutí izolaci. Návyk na prášky, trávu - žraní v 11 v noci a stále nemáš dost. Výčitky ale přicházejí už ve sprše ještě téhož večera. Jsou neodbytné. Zakulatilo ses, obalilo hmotou. Kdo ti to ale může mít za zlé při tom všem? Jakási ochrana před světem. Před vším, co jsem ti dělala a co víc, před mou zlobou. Nelíbíš se mi. Všude vidím nedokonalost a nepevnost. Nohy se mi najednou nevejdou do starých kalhot, konfekční velikost 32/34 je již dávno minulostí. Každé kilo nahoru beru jako ztrátu sebekontroly. Selhání.

Aby toho nebylo málo, tak krom kritiky z mé strany musíš snášet i poznámky druhých - a že jsou možná kolikrát dobře míněné. Takhle ti to sluší. Konečně je z tebe ženská. Anorektická mysl se znovu hlásí ke slovu. Je neodbytná. Všechno jsem najednou začala brát jako útok a ty jsi tomu nedovedlo čelit. Postupně a s každou další takovou poznámkou jsme se společně nořili víc a víc do sebe. Začala jsem tě odívat do velkých mikin. Styděla jsem se s tebou projít ve spodním prádle před svým mužem. Aby neviděl naši nedokonalost. Namísto těla vidím jen neforemnou hmotu. Stydím se za to, co jsem ti provedla. Iracionalita převládla?

Začíná to plíživě. Pomalu tě začínám krmit o samotě - jako by každý hodnotil to, co jíme. Jako by se v ten okamžik veškerá pozornost upírala jen na mě. Marně nám opakuji, že tak to není. Že tvých pár kilo navíc nikoho nezajímá. Střih. V noci se plížím pomalu na balkon, ze skříňky beru čokoládu a pak jí v rychlosti sním. Nemůžu si pomoct a připadám si jak zvíře. Nechutný, tlustý zvíře. Výčitky přicházejí hned s prvním soustem. Všechno, co dělám, dělám v extrémech. Ať je to cokoliv. Jako by v mém životě chyběla rovnováha, jako bych jí neuměla najít a co víc, delší chvíli v ní setrvat. Vím, že se můžu zlobit akorát tak sama na sebe. Ty za to nemůžeš - to má mysl je slabá a nedokáže jíst normálně. Jak jsem to tenkrát dělala, že jsem jedla jen jedno jablko denně?

-

Krátký racionální záblesky. Tohle zase vede někam, kam vést nemá. Na místo, kde už jsem jednou byla. Poznávám varovný signály. Poznámky, který si najednou začínám brát osobně víc, než by bylo zdrávo. I tenkrát to zavinily právě ony. Asi na pořád si budu pamatovat větu, kdy mi v jednom z mých prvních vážnějších vztahů muž řekl, že ta stehna by teda mohla být menší (v té době jsem vážila cca 44 kg). O 5 let později mi ten samý muž píše, že mám paži jako on. Toxicita. Tohle nemám zapotřebí.

A ano, jasně že vím, že tohle není správně.
Aby mě někdo hodnotil a co víc, já se podle jeho mínění řídila.

..

červenec 21

Po měsíci se k tomuto dopisu vracím. Mezitím jsme si spolu prožili dalších pár věcí. Autonehodu, ze které jsme jako zázrakem vyvázli téměř bez úhony. Detox, který jsem nám nasadila po tom, co jsem měla po dalším trávovém opojení problém dojít do pokoje a myslela, že si budu muset volat záchranku. Tolik nocí, kdy jsem si myslela, že mám infarkt... Snažím se být na tebe znovu hodná. Uzdravit nejen mysl, ale i tebe - své tělo. Najednou přišlo jakési prozření a já si uvědomila, že takhle to nejde dál.

Svět se vrací pomalu do normálu a i my bychom spolu měli začít zase nějak fungovat. Aby nám bylo dobře - a to jde jen v jednotě. Učím se tě mít ráda i v této formě. Protože jsi mě podrželo, když bylo nejhůř. Kupuji ti nové oblečení, protože nechci, aby ses s výčitkami tlačilo v tom starém a již nepadnoucím. Učím se o tebe pečovat. Vnímat tvé signály a neignorovat je. Neházet do sebe jen kafe a chemii. Jsem otevřená tvým signálům a co víc, odpovídám na ně. Nejsi v tom samo.

Omlouvám se. Za chvíle, kdy mám chuť ti ublížit. Kdy tě pro tvou změnu nenávidím - milionkrát si můžu opakovat, že je to pošetilé, ale nemůžu si pomoct. Ty přitom navzdory všemu funguješ a jsi zdravé. I s kily navíc mi zprostředkováváš svět. Poskytuješ formu mé duši. Jen skrze tebe mohu jednat a naplňovat se.

Nechci ti to udělat znova. Abys hladovělo pro krásu, které nejde dosáhnout. Nikdy to totiž nebude dost, vždyť to znáš, už jsme si to společně párkrát prožili. Píšu ti, protože mám pocit, že to občas už nemám pod kontrolou. Tohle je takové malé stvrzení toho, že se snažím. Že dělám co můžu, abychom do toho znovu nespadli. Abys nebylo nemocné. 
(zpětná sebereflexe a racionalizace je od dob mé anorexie určitě posun)

Možná tohle není poslední dopis, který ti píšu. Cesta je to dlouhá a nikdy nekončící. Je to neustálej boj. Mám pocit, že je to jako s alkoholem - i když se jednou rozhodneš léčit a abstinovat, nejsi abstinent. Jsi abstinující alkoholik. Stejně tak je to s myslí bývalé anorektičky. Vzorce, které ti dřív byly tak vlastní. Sebedestrukce. To všechno se umí strašně snadno vybavovat, kolikrát si toho ani nevšímáš a uvědomíš si až zpětně. Začíná to nevinně, o to víc ale musíš takovým signálům přikládat váhu. Nemávnout nad nimi rukou a neodkládat je na později.

Strašně dlouho jsem váhala s tím, zda náš dopis sdílet se světem. Zda se po letech znovu otevřít a nechat jiné nahlédnout má bolavá místa. Zranitelnost. Čím dál tím víc ale kolem sebe vídám holky, který to mají stejně. Který samy se sebou taky zápasí a neví si rady. Sama často balancuji na strašně tenké hranici, ale snažím se. 

Víš, ale mně se líbí vychrtlý holky - a to jako že až tak, že vypadají na umření... slyšíš od známého na jedné techno akci. Dřív by tě to bolelo. Dřív bys to automaticky vztahovala na sebe a po příchodu domů se fanaticky vážila a počítala, kolik musíš ještě zhubnout, aby to bylo krásný.
Dnes už se tomu jen s povzdechem usměješ a jsi ráda za svou váhu. Za to, že nevypadáš na umření. Že jsi normální. Víš, že záleží na úplně jiných věcech. Jasně si pamatuješ okamžiky, kdy jsi vážila 39 kg, oblékala se do jen do černé a vypadala jak pavouk. Nebyla jsi vůbec šťastná.

říjen 21

Kolem jako by se teď roztrhl pytel se sebepřijetím, se sebeláskou navzdory všemu. Až mě to osobně začalo štvát. Často mi to přijde jen jako póza - strašně málo lidí totiž zároveň s tím sdílí i propady, které tuto cestu provází (a já nevěřím tomu, že je nemají) - zde bych jen chtěla zmínit Marii, která svou cestu z PPP ukazuje v plné realitě (víc takových prosím!)
Chvíle nenávisti. Chvíle, kdy se na sebe nemůžeš podívat do zrcadla, protože si připadáš odporná. Chvíle, kdy máš znovu strach, že všichni kolem tebe hodnotí, co a kolik toho jíš - nepřežíram se? Nejsem tlustá? Chvíle, kdy těm holkám se 40 kg znovu závidíš. Iracionálně. Cesta z PPP je náročná a za sebe si dovolím říct, že je to celoživotní boj. Ve finále (ano, ještě si střihnem jednu ohranou motivační formuli na konec a pak už fakt mlčím) opravdu záleží jen na tom, jak se přijmeš a vidíš ty sama - to je podle mě klíčem k uzdravení.