z deníku

Roztřesená rána po náročné noci. Dojezdy. Mysl alespoň na chvíli odpoutaná od tíhy všednosti. Útěky do neznáma, do neprobádaných koutů vlastní hlavy. Hranice mezi pomocí a sebedestrukcí je tak tenká. Vím, že pád je vždy na dosah - až děsivě blízko. Veškerá moje psychika vždy balancovala a stále balancuje mezi dvěma extrémy, aristotelské zaměření na střed se mi bohužel stále ještě nepodařilo aplikovat. Mamka říká, že to tak u mě bylo vždycky. Upřímně si ani nepamatuji na nic jiného. Dva propastné extrémy, život zacyklený v kruhu. Cílem existence dát smysl celému tomu chaosu, ukrojit si z něj kus a v něm tvořit své vlastní bytí. Bytí jsem já. Nic jako osud není, život tvořený z nekonečných možností, z absurdity. Ptát se po smyslu toho všeho už jsem dávno přestala - co jsem věřila tomu, že každý z nás má na světě určitý úkol, poslání. Že je jen cílem to ono najít. Sartre, Camus a Nietzsche jako mí věční společníci. Zarathustra na mém nočním stolku, vyzýváme k příchodu nadčlověka - ubohý lidský jedinec jen jako most k němu. Pryč s otrockou morálkou, se sebemrskačstvím. Kdy jsme se stali takovými?

Poslední týdny se z balancování stal už jenom pád. Chemie v těle, kombinování léků. Dva roky, co beru antidepresiva. Namísto vysvobození je mi naopak jen hůř a hůř. Vysadit vše a zkusit alternativní možnosti se zdá jako dobrá volba. Teď na to ale nejsem připravená. Teď není ten správný čas, teď si to nemůžu dovolit. Kdy bude ono "až"?
Každý den to samý. Odhodlat se ráno vstát, obléct se, učesat. Všechno mi to dělá čím dál tím větší obtíž, ale nevzdávám se. Rok na homeoffice. Schovávám se do své vlastní ulity, každý lidský kontakt mne vyčerpává. Chci a nechci být sama. Ambivalence. Snažím se být na sebe hodnější, opustit hněv, namířený proti sobě samé - pořád nejsi dost, pořád můžeš být lepší. Co je ta fasáda, kterou prezentuješ ostatním? Co je pod ní? Křehkost? Bojíš se to přiznat nejen ostatním, ale hlavně sobě samotné? Co když na to přijdou? Strach.

Psychotické sny, plné barev a na první pohled nesmyslných výjevů. Začala jsem si je od nového roku psát. Postupně jim přikládám významy, odhaluji střípky svého podvědomí. Co se mi snaží říct? Poslední noci jako by se mne snažilo varovat. Před pádem. Před zlomenou duší. Před tím, že chybí strašně málo k tomu, aby ode mne duše odešla. A nebo taky ne.

Má smysl psát krátké příspěvky? Má smysl psát jinam, než do deníku? Cigareta, třesoucí se ruce. Je mi zima. Svetr po dědovi. Byl to rok, co umřel. Rok, co mi to zlomilo srdce, co jsem se musela naučit žít bez něj. Je strašně věcí, které bych mu chtěla říct. Dodnes si čichám k jeho starým svetrům a košilím. Většinu jsem si vzala, některé si ale nechala babi. Ze stejného důvodu, jako jsem si je nechala já - aby ho alespoň takhle mohla mít alespoň na malou chvíli u sebe. Když se zasteskne. Když se z táhnoucího a dlouhodobého žalu stane ohlušující přítomnost. Vždy mě překvapí intenzita, se kterou se to objeví. Naposledy jsem takhle brečela v autě. Při tom, kdy se z rádia ozvala písnička, kterou měl na pohřbu. Život se na malou chvíli zastaví a není. Před pár dny jsem byla na hřbitově. Zapálit svíčku, vzpomenout si. Stejně mám ale dojem, že tam není. Je ve svém autě, které jsem po něm zdědila. Je ve mně samotné, v nás všech, kterým chybí. Na jednu stranu mu občas závidím, že z toho všeho utekl. Že mohl.

Chybí mi kultura a umění. Malé útěky, ponoření se do mysli někoho jiného. Nacházení významů. Už je to příliš dlouho, co tohle všechno trvá. Co jsme zavření ve svých vlastních světech. Ze začátku mi to nevadilo. Mohla jsem pohodlně skloubit práci se školou. Ale už to trvá věčnost, konec v nedohlednu. Duševní mrzáci. Psychiatři mají plno, dostat se na terapii je v téhle době taky nemožné. Lidi neví, co se sebou. Hledají pomoc v medikamentech. V otupění mysli. Nedivím se jim. Dělám to samé.

Ale tohle přece musíš jen překousnout.
Co když už na to ale nemám sílu?
Co když je to prázdno ve mně tak tíživé, že už nemám chuť cokoli překousávat?

Zároveň vím, že tohle není cesta. Tělo i mysl mi to dávají najevo dost svérázným způsobem. Panické záchvaty se staly součástí mých dnů. Plíživě. Třes rukou, který se snažím před rodiči zakrýt. Ale mamka ví. Ta se nedá oklamat. Sama si to zažívala. Stejně tak jako já ale taky ví, že člověku nepomůže nikdo jiný než on sám. Nabízená pomoc je fajn. Připomínka toho, že tu nejste sami. Ale ve finále ten první krok (a spoustu dalších k němu) musím udělat jen já. Snažím se si tohle opakovat každý ráno, každou další noc. Nahlédla jsem do knih. Hledala cestu v esoterii, abych posléze zjistila, že jsem na to asi příliš racionální. Přistihla jsem se, jak v takových knihách tužkou zběsile podtrhávám pasáže, které jsou vybrané z klasické filosofie nebo sociologie. Jen se to snaží nazývat jinými jmény - asi pro ty, kteří se k odborné literatuře nedostanou.

Co hledáš Anno. Snažíš se najít klid v druhých, láskou se snažíš uzdravit sebe sama. Ale takhle to nefunguje. Klid se hledá uvnitř.