18042021

Nestíhám psát - a že bych to fakt chtěla/potřebovala. Od začátku roku se toho dělo/děje tolik, že bych si přála všechny ty momenty, ať už špatný nebo dobrý, někam zaznamenat. Do deníku píšu roztřesenou rukou na sklonku noci. Všechno se to ze sebe snažím vydat, odlehčit si. Často to pomáhá. A často taky ne. 

Přišlo jaro. Čarokrásný jaro se svou vůní, s kvetoucími stromy, s životem, který najednou všude propuká. Mnohem víc si teď všímám všech barev, všech vůní. Všechno se to do sebe snažím nasát a přeměnit v tolik potřebnou energii. Nasát a uchovat na později, až nebude tak dobře. Všechna ta zelená tráva a stromy, které po zimě zase získávají své listy. Bříza naproti oknu je mi společnicí při dlouhých studijních dnech. Často teď ráda trávím čas v tichu. Dřív jsem ticho nesnášela, vadila mi jeho tíživost a jakási syrovost. Všechno najednou vystoupí na povrch a člověk je v něm donucen ke konfrontaci se sebou samým. Teď se v něm snažím nalézat klid. Odpovědi, které mohu nalézt jen sama v sobě. Ztišit se a na chvíli se uklidnit, dát průchod všem emocím a pocitům, které jsem se v rámci zachování integrity naučila potlačovat. Asi naivně jsem si myslela, že to takhle půjde donekonečna. Že budu moci všechny věci jen ukládat někam do pozadí a nechávat je s nálepkou "na jindy" jen tak volně ležet. Všechny ty momenty, kdy jsem raději necítila nic a emoce po sobě nechala stéct jak po hladkém skle.

Ale postupně se vynořují. Terapie na dálku, kdy znovu a znovu vyprávím někomu novému, co se zrovna děje. Znovu se otevírám s vidinou toho, že mě mého břímě zbaví. Znovu ale musím naopak čelit faktu, že pomoct si musím hlavně sama. Nikdo jiný za mě totiž tuhle práci neodvede.

A tak se po intenzivní hodině breku s červeným obličejem a třesoucím se tělem vydávám do sprchy, kde vzlykám asi další půlhodinu. Dívám se sama sobě v zrcadle do očí a najednou se nepoznávám. Nestává se vám to taky někdy? Následná prosba o pomoc. Přijeď prosím, teď bych tě fakt potřebovala. Na straně druhé se ale zase rozléhá jen to neúnosné ticho. Chvíle, kdy mám chuť se litovat. Být chudinka, co je na všechno sama. Iracionální momenty žalu - zapudit je mi tu noc pomůže alkohol a spánek, který je na malou chvíli vysvobozením. Ráno už je líp. Musí.

Bulovka a další noc, kdy jedu za sanitkou s pocitem svazujícího strachu. Život s těžce psychicky nemocným člověkem je občas náročný a navzdory tomu, že se většinu času držím, mi teď pomalu docházejí síly. Neustálá starost, která je ale prostoupená neustálou láskou. Držím tě, nezůstaneš tu sama, neboj. Naše přátelství, které za rok a půl stačilo přerůst v silnou vazbu, kdy si jedna bez druhé neumíme představit bytí. A to navzdory tomu, jak náročné to občas je.

Ranní cigareta a káva. Jsi celá pomlácená a poškrábaná. Mám chuť tě silně obejmout a nepustit. Všechnu tu křehkost obalit svou láskou a doufat, že to bude stačit. Ale vím, že nebude. Člověk si musí pomoct sám. První úsměvy po náročné noci. Znovu jsem téměř nespala a mám problém normálně fungovat. Ve sprše ti pomáhám s mytím, myju ti vlasy a opět mám pocit, že se každou chvíli rozbiješ jak porcelánová panenka. Ale vím, že navzdory všemu jsi silnější než kdokoli jiný, koho znám. Všechno to zvládneš. Zvládneme.

Jak kdyby náš život už víc jak rok probíhal pod rouškou šedého čehosi. Úzkost a tíživost, která na nás pomalu dosedá. Zavřené školy, obchody, galerie, kavárny. Veškeré dění se smrsklo na bytí doma, na tajné návštěvy. Vyjížďky za hranice okresu pod hrozbou pokuty. Udání pádného důvodu - návštěva rodiny jím ale není. Mám podivné mrazení v zátylku, podivný pocit, že se děje něco nedobrého, co nemám absolutně pod kontrolou. Ani nemůžu. Poslední měsíce jsem víc než kdy jindy ráda za to, že doma nemáme televizi. Doma na Šumavě běží pořád a já mám pocit, že se mi z ní hlava každou chvíli rozskočí. Najednou mě absence ticha dohání k šílenství. Jak to můžete zvládat, jak v tom můžete žít? 

Slova se ze mě najednou hrnou sama. Nedělní ráno s pachutí povinností. Plnící se diář a neustálé odsouvání. Výčitky a vztek na sebe sama. Snažím se dělat maximum, ale už mi jaksi nezbývají síly. Veškeré každodenní bytí se smrsklo na pouhou řadu po sobě následujících úkonů. Po každém z nich se ti uleví, že ho máš za sebou. Večer usínat s pocitem samoty. Najednou tu není nikdo, kdo by tě objal, kdo by tě pohladil. Nechtěla jsem to ale teď jinak a tak si musím prožít i tyhle chvíle. I když jsou sakra náročný a já se je pořád učím zvládat. Nacházet v samotě to, co potřebuji. Co vlastně chci, koho chci vlastně vedle sebe, kdo za to stojí a kdo naopak ne. Dlouho jsem sama nebyla, přecházela jsem z jednoho vztahu do druhého a asi jsem následkem toho nebyla schopna je dostatečně docenit. Pořád to samé. Koloběh, nuda. Po čase vtíravé myšlenky, že tohle přece nemůže být ono. Takhle to nemá být. Nebylo by mi líp samotné?

Špatný dny ale střídají ty dobrý. Dny, kdy mám pocit, že jsem naživu. Že je všechno kolem tak reálný, jak nejvíc může být. Jako třeba jedno z odpolední/večerů tak týden nazpět, kdy jsme se v ženském osazení vydaly do lesoparku na longboard. Stále jsem na něm znovu pořádně cca po roce. Ale ani tohle se nezapomíná. První váhavé odstrkávání, posléze radost, zaplavující celý mý tělo. Radost z pohybu, endorfiny, které se najednou začaly samy vyplavovat. Jedu. Cítím vzduch, který kolem mě sviští, vnímám, jak ho mé tělo snadno rozhrnuje, jak se mu nebrání, ba naopak se mu snaží přizpůsobit. Momenty radosti. Tři ženy, které se jednoho odpoledne konečně zastavily a měly čas jen tak být. Všechno děsivý a špatný, co se nám všem od začátku roku dělo, jsme na chvíli nechaly za sebou. Kouzlo přítomnosti. Tady a teď.
A pak večerní cigareta kousek od zastávky. V plátěných taškách větvičky kvetoucích stromů (oni nám to snad pro jednou prominou). Kousek jara do našich pokojů. Ubalená cigareta a zapadající slunce. Nebe, které je chvíli před západem slunce růžovofialové. Cítím zem, přírodu, lehký vítr. Podívám se na Týnu s tím, zda to cítí taky. Život, jakési krátké opravdové nadechnutí v šedivosti dnů. Prý cítí. A pak si obě zapálíme cigaretu.